Edgar Cayce: An Conair Spioradálta (Eipeasóid 9): Is féidir cuspóir maith a bheith ag fearg

06. 03. 2017
6ú comhdháil idirnáisiúnta eispholaitíochta, staire agus spioradáltachta

Milí čtenáři, vítám Vás u devátého dílu seriálu o principech štěstí od Edgara Cayceho. Dnešní téma je o něčem, bez čeho se neobejdeme. Je dobré umět s tím pracovat a dost často se to děje. Není radno to potlačovat ani tomu nechávat volné hranice. Budeme si povídat o hněvu. Sama jsem byla při psaní minulého dílu vtažena do situace, kdy se můj oprávněný hněv projevil v plné míře. Napsala jsem celý článek, a když se mě editor na obrazovce zeptal, jestli ho chci uložit, zmáčkla jsem ne, protože jsem si ho chtěla nejdříve celý zkopírovat. Článek zmizel. Najednou nebyl. Dvě vteřiny ticha a pak do mě vjel neuvěřitelný vztek: Tři hodiny práce jsou v nenávratnu. Časem nepohnu a obrazovka je prázdná. Zařvala jsem: „Né!!!!“ a hodila notebookem po posteli. Naštěstí přistál na měkkém. Pak jsem se desetkrát nadechla a pochválila jsem se, že jsem ho nerozbila.

A o tom bude dnešní článek, jak se nám lépe či méně daří pracovat s našimi projevy hněvu. Děkuji moc za všechny milé dopisy z minula, všechny jsem zase slosovala a ošetření kraniosakrální biodynamikou vyhrává paní Tajmar. Gratuluji.  A jdeme na to.

Princip č.9: Hněv může sloužit dobrému účelu
V roce 1943 požádala E. Cayceho o výklad devětatřicetiletá žena v domácnosti z Berkeley. Věřila, že dostane odpověď na své otázky, které jsou podobné těm, jež si klade většina lidí: Proč musím podstupovat tolik zklamání a frustrace? Jak mohu zlepšit své vztahy? Co je smyslem mého života?

Cayce začal svůj výklad pohledem na její osobnost. Popsal její charakter a protože pracoval s astrologickými symboly, zmínil se i o tom, že velký vliv na ni má Mars. Jinými slovy, měla tendence k hněvu, což nazval „oprávněnou zlostí“.  Tato žena byla podle výkladu několik životů zkoušena hněvem, ať už jako Francouz v křižáckém tažení, který hodně brzy zjistil, že idea, se kterou chtěl šířit víru, se rozplynula v oceánu zklamání, anebo jako voják ve druhé světové válce. Obě dvě příhody způsobily, že se žena potkala s hlubokým zklamáním ze svých představ a velmi se rozzlobila.

Tento hněv nebyl pochován ve středověku, ale měl na ní vliv i současné době. Měla ale tu schopnost se rozzlobit v hranicích, které byly pro všechny zúčastněné zdravé. Edgar to nazval oprávněným hněvem.

 Co je hněv?
Je to jeden ze základů lidského temperamentu. Stejně jako intelektuální činnost, láska, kvality asertivity nebo kreativity můžeme pochopit jako součásti sebe samých. Duchovní růst chápeme ve smyslu toho, co s těmito částmi děláme, jestli je dokážeme zharmonizovat a využít konstruktivním způsobem, ne je eliminovat.

Je potlačení hněvu žádoucím cílem? Všichni víme, jaké to je být naštvaný. Zažívají to už i malé děti. Možná jde najít odpovídající místo pro náš hněv a dál vytvářet druh budoucnosti, který si přejeme. Edgar Cayace uvádí příběh ženy farmáře, která se rozhodla, že bude ve svých rodinných vztazích aplikovat princip lásky tak, že nebude projevovat svůj hněv. Jak se tak stává, když se člověk k něčemu takovému rozhodne, výzvy už klepou na dveře. Ten den přišel manžel z práce a v zablácených botách se prošel po umyté podlaze. Bez jakékoli poznámky to žena podlahu znovu umyla. Potom přišly ze školy její děti a bez slov díků snědly všechny sušenky, co ten den napekla. I s tímto nerudným chováním se smířila, aby dostála svého slibu. Podobné situace zažívala během celého dne, a když byla vyčerpaná nakonec požádána o nějakou další službu, rozkročila se v prostředku pokoje a zakřičela: “Podívejte se, celý den jsem protrpěla v tichosti a nikdo si toho ani nevšiml! Teď už toho mám dost!“.

Tento příběh se stal v dalších letech oblíbenou historkou celé rodiny. Manžel a děti se poučili o slušnosti a žena se přesvědčila, že hněv není něco, co by se dalo odstranit pevnou vůlí. Stane se hněv překážkou, která se nám postaví do cesty? Nebo se stane stupínkem k dalšímu duchovnímu růstu? Hněv je síla, se kterou se musí počítat. Hněv není ani dobrý, ani špatný. Neměl by se stát mezi námi a božským cílem, měl by se stát nástrojem velkého množství kreativní energie.

Řekové si byli vědomi významu této prchlivé stránky lidské povahy. Používali termín thumos, který se vztahuje k části našeho já, která miluje boj střet a vítězství. Platon považoval thumos za hlavní kvalitu válečníků. Jestliže je využit k sobeckým cílům, může být velmi destruktivní. Když je ale pod kontrolou našeho vyššího já, což Řekové nazývali Nous, stane se lepším prostředkem v našem zrání k lepšímu životu jak uvnitř, tak kolem nás.

Kdy je vhodné se rozzlobit?
Každý z nás by si vzpomněl na příhodu z dětství, kdy jsme zašli příliš daleko a zažili jsme oprávněný hněv rodičů. Na takové příhody se nezapomíná a příště bylo celkem snadné se tomu „překročení hranic“ vyvarovat.

Můžeme se dostat do situace, kdy nás náš vnitřní pocit hněvu vyburcuje v to, být lepšími. Kdykoli cítíme uvnitř hněv, máme spoustu energie udělat nějakou změnu, víc se věnovat své práci, zdokonalit se v něčem, co nám úplně nejde. Můžeme hněv nasměrovat správným směrem.

Můžeme ho využít při změně našich nedostatků, sebepodvádění a nepozornosti. Dovolme hněvu, aby nás motivoval něco dělat – měnit věci. Nejdříve mu dovolme, aby změnil nás samé. Potom, abych nám dodal impulz měnit svět kolem nás a vytvářet lepší budoucnost. Jestliže nevyužíváme hněv tímto způsobem, stane se velmi destruktivním nejen pro nás samotné, ale i pro celou naši společnost. Bylo to v období dějin, kdy se uctíval „ideál bojovníka“. Známá legenda o králi Artušovi a jeho družině vznikla právě v těchto letech. Avšak i v oněch letech někteří začali cítit, že válečná etika nebyla v souladu s křesťanskými ideály. Trubadúři a básníci si začínali být vědomi potřeby přesměrovat tuto válečnickou energii dovnitř, aby změnili vlastní charakter. Toto vědomí se nakonec projevilo v tehdejší literatuře jako legenda o dobytí Svatého Grálu, jenž symbolizoval nejvyšší duchovní ideály.

V každém z nás žije válečník. Thumos, Mars, hněv, to všechno je uvnitř nás. Nejsme schopni tento rys eliminovat, co s ním tedy provedeme? Hněv je jako jakákoli jiná síla. Má moc ničit a moc tvořit. Způsob, jakým hněv použijeme, určí, zdali jej využijeme k užitku, anebo nás poškodí.

Ceacht:
Cílem tohoto cvičení je nasměrovat hněv konstruktivním směrem.

  • Když začínáš díky jisté situaci pociťovat hněv, snaž se o něco jiného, než aby využil dvě protichůdné možnosti: Jeho potlačení, anebo jeho okamžité uvolnění.
  • Snaž se místo toho pociťovat jeho sílu, snaž se, aby ses stal tím, co tě motivuje.
  • Dovol mu, aby tě stimuloval ke změně tvých vlastních postojů k této situaci a potom ke změně situace samé.
  • Nakonec proveď něco s touto situací, nikoliv v hněvu, ale s pomocí energie, kterou hněv vyprodukoval.

    Edgar Cayce: An Bóthar duit Féin

    Páirteanna eile ón tsraith