Astrology agus parables ciallmhar faoi gach comhartha den stoidiaca

4 04. 06. 2020
6ú comhdháil idirnáisiúnta eispholaitíochta, staire agus spioradáltachta

Dvanáct bratrů, dvanáct znamení zvěrokruhu. Na vysoké hoře žil, byl jeden mudrc. Jeho vlasy byly bílé jako sníh a celý obličej pokrývaly vrásky. Mnozí lidé se k němu obraceli o radu. Tyto rady byly velmi přesné a mířily přímo na srdce. Jednou k němu přišlo dvanáct bratrů, dvanáct představitelů znamení zvěrokruhu a požádali ho o radu, každý ohledně sebe. Mudrc mlčel den, mlčel dva dny a bratři stále čekali. Teprve až sedmého dne jim při svitu mladého Měsíce předal tato podobenství. Bratři pak odešli s klidem v duši a s radostí v srdci…

Beran – Uvidět moře

V jedné chudé vesničce se narodil chlapec. Své dny trávil beze smyslu, mechanicky a monotónně, stejně jako i ostatní obyvatelé této skomírající vísky, bez jakékoliv představy o tom, co dělat s vlastním životem. Jedné překrásné noci se mu zdálo o moři. Ani jeden obyvatel vesnice nikdy moře neviděl, proto nikdo nemohl potvrdit, že někde ve světě existuje taková nekonečná voda.

Když chlapec prohlásil, že se chystá hledat moře ze svého snu, všichni si klepali na čelo a říkali mu, že je blázen. Ten se ale bez ohledu na to vydal na cestu a putoval dlouho, dokud se neocitl na rozcestí. Tady si vybral tu, která vedla přímo, a po několika dnech se dostal do osady, jejíž obyvatelé si žili spokojeným a zajištěným životem. Když jim chlapec řekl, že putuje proto, aby našel moře, začali mu tvrdit, že zbytečně ztrácí čas a lepší bude, když tady zůstane a bude žít stejně šťastně, jako všichni ostatní.

Mladý muž žil několik let v dostatku. Jednou v noci se mu ale opět zdálo o moři a on si vzpomněl na svůj neuskutečněný sen. Rozhodl se opustit vesnici a znovu se vydat na cestu. Se všemi se rozloučil, vrátil se na rozcestí a tentokrát šel jinou cestou. Šel dlouho, dokud nepřišel do velkého města.

Byl nadšený jeho ruchem a pestrostí a rozhodl se, že tam zůstane. Učil se, pracoval, radoval se a časem úplně zapomněl na cíl své cesty. Nicméně po několika letech znovu ve snu uviděl moře a pomyslel si, že pokud si nesplní sen svého mládí, pak svůj život zbytečně promarní. Proto se znovu vrátil na rozcestí a vybral si třetí cestu, která ho přivedla do lesa. Na malém paloučku uviděl domeček a vedle něj již nepříliš mladou, ale překrásnou ženu, která věšela prádlo. Nabídla mu, aby s ní zůstal, protože její manžel odešel do války a už se nevrátil. Muž souhlasil. Mnoho let žili šťastně, vychovávali děti, ale jednou se našemu hrdinovi, který již zestárl, znovu zdál sen o moři.

A tehdy opustil vše, s čím byl mnoho let spojen, vrátil se na rozcestí a vydal se poslední, doposud neznámou cestu, která byla velmi příkrá a kamenitá. Šel těžce a začal se bát, že brzy ztratí i poslední zbytky sil. Když se ocitl u podnoží velké hory, rozhodl se na ni vystoupat v naději, že třeba jen zdálky uvidí moře ze svých snů. Po několika hodinách se u konce svých sil dostal na její vrchol. Před ním se rozprostřel nedohledný prostor.

Stařík uviděl rozcestí a vesnici, ve kterém jeho obyvatelé vedli spokojený život, uviděl i velké město, stejně jako chaloupku ženy, se kterou prožil mnoho šťastných let. V dálce na horizontu uviděl modré nekonečné moře. Ještě předtím, než se zastavilo jeho unavené srdce, si dojatý stařík skrz slzy lítosti všiml, že všechny cesty, kterými šel, vedly k moři, ale ani po jedné z nich nešel až do konce.

Býk – Hora a Oslík

Maličký Oslík šel po cestě mezi horami. Táhl za sebou nevelký vozík s různým harampádím. „Zábavný Oslík,“ pomyslela si Hora, „proč sebou táhne nikomu nepotřebné haraburdí?“

A rozhodla se, že se pobaví na jeho účet. Ze své výšky mu shodila do vozíku velký šedý kámen. Ale Oslík šel stejně, jako předtím.

„Zvláštní Oslík,“ pomyslela si Hora a vhodila mu do vozíku ještě jeden velký kámen. Oslík dál zarputile táhl svůj maličký vozík. Na cestě ho potkávali lidé a ptali se ho: „Proč s sebou taháš ty nepotřebné kameny? Není rozumnější se zastavit a vyhodit je? Hned se ti půjde daleko lehčeji.“ Ale Oslík se na lidi nechápavě podíval a celý zpocený šel umíněně dál i se svým vozíkem naloženým kamením.

Hora si se stále s větší a větší vášní pohrávala s Oslíkem, divila se jeho umíněné hlouposti a do vozíku mu přihazovala stále víc a víc kamenů. „Těžké je mé břemeno,“ pomyslel si Oslík celý zadýchaný z příliš namáhavé práce. A zemřel.

Blíženci – Vždycky musí být spolu

Usadili se na Zemi společně s prvními lidmi, vždy je doprovázeli a vždy byli blízko. Mohli existovat i odděleně, ale to bylo vzácné a dřív nebo později se setkali. Setkávali se zas a znovu. Prostě tak byl člověk stvořen.

Ona byla krásná a dobrá, On byl pichlavý a nepříjemný. Ona byla zářivá a radostná, On byl temný a smutný. Ona přinášela lidem teplo a naději, On chlad a závist. Ona zaplňovala srdce a mysl, On ničil a bral sílu. Ona přicházela, aby pomohla a zemřela a poté znovu vstala z mrtvých. On žil neustále, jenom měnil svůj zevnějšek a místo pobytu. Ji všichni milovali, pečovali o ni a hýčkali, Jeho nenáviděli a snažili se ho vyhnat.

Nicméně lidé na nich byli závislí stejně. A tak to bylo vždy. Nejdříve přicházela Ona, za ní nnevyhnutelně následoval On. Dokonce, i když si Ho nevšimli, vždycky tam byl. Ničil lidem život drobnými podrazy a velkými nepříjemnostmi. A to hlavní – překážel Jí. Překážel Jí v práci. Někdy sotva co se objevila, Jím byla poražena. Plány lidí zůstávaly jenom plány. Ach, kolik toho bylo Jím na Zemi zničeno ještě předtím, než to bylo vytvořeno. Protože když Ho potkala na samém počátku cesty, bylo pro Ni těžké obejít tu překážku, kterou On před člověka postavil. A tím spíš zvítězit.

I v samotném vrcholu Její práce škodil ve stejné míře. Jeho hlavním úkolem bylo a je neumožnit Jí a člověku, aby se společně dostali k cíli. Jak často se stávalo, že Ji člověk neposlouchal a sešel v polovině cesty vlivem Jeho výhružek. Dokonce i u samého finiše Ji mohl dohnat a hodit Ji zpět. A člověku bez Ní nezbylo nic jiného, než jenom existovat. Vždyť bez Ní není život možný. Bez ní život ztrácel smysl a smysl ovládal On. On byl tím, kdo měnil obyčejný den v šedivý a prázdný a noc naplňoval nespavostí a nočními můrami. Člověk není dost silný na to, aby se s Ním sám vypořádal. Léčení u psychiatra a silné prášky pomáhaly pouze dočasně. Vyléčit ho mohla jenom Ona.

To Ona přicházela a nesla v sobě světlo a budoucnost. Ale i s Ní samotnou to nebylo tak jednoduché. Úplně člověka ovládla a ten šel za ní někdy i za cenu života. Svého i cizího. Ona slavila vítězství, ale člověk, který se Ho zbavil, zůstával jejím dlužníkem. A dál šel bez toho, aby si všímal čehokoliv v okolí. Člověk následoval Ji. Pak přišlo osamění, Ona se tiše ztrácela a poté se nepozorovaně přikrádal On.

Ale naštěstí je těžké potkat je jednotlivě. Takto chodí společně po Zemi On a Ona. Strach a Touha. Bez Strachu je těžké najít Touhu. Nejčastěji právě Strach umožní Její zrození. Ale za Touhou vždycky následuje Strach. Strach „a co když se to nesplní?“ Našim úkolem tedy je to tedy napomoci tomu, aby Strach nepřekážel Touze v realizaci a Touha zvítězila na Strachem.

Rak – Slepice a vlaštovky

Vlaštovky letěly na jih, a protože si potřebovaly odpočinout, posadili se na strom, pod kterým stál kurník. Mezi sebou probíraly to, jak krásně je na Jihu, jak je tam skvěle! Tato beseda přitáhla pozornost jedné slepice. Dlouho poslouchala podivné vyprávění vlaštovek, a když odletěly, pomyslela si. „Já chci také na Jih! Bylo by skvělé být tam. O co jsem horší, než ostatní? Vždyť křídla mám, peří taky a vše, co potřebuji.“

Tehdy se pevně rozhodla, že poletí na Jih. Sešly se všechny slepice. Vytvořila se obrovská „podpůrná skupina“ a každá slepice se snažila dát cennou radu a povzbudit, neboť něco takového se jim ještě nestalo. Slepice si dodala odvahy, sedla si na plot, obrátila se k jihu a ze všech sil zakřičela: „Jde se na to!“

Chytila vítr a letěla, co jí síly stačily. Strašně moc se chtěla dostat na Jih, proto se cele věnovala letu. Přeletěla sousedův dvůr, palouček i silnici, za kterou se ještě nikdo nedostal, a spadla do kolchozního jabloňového sadu. A tady uviděla ráj na zemi! Široké stinné jabloně, šťavnatá jablka, která se válela všude, strašák a dokonce uviděla i hlídače! Když se vrátila, s nadšením vyprávěla ostatním slepicím to, co prožila. Po čase hejno vlaštovek znovu přiletělo na strom a opět si vyprávěly o Jihu. Teď už ale slepice nemlčely, jako obvykle. Když slyšely o moři, skalách a písku, řekly:

„Počkejte, počkejte, jaké skály? Jaký písek. O čemu to tu mluvíte? My máme svoji slepičí autoritu! A významná letkyně začala zasvěceně, s lehce přivřenýma očima, vyprávět o silnici, o sadě, o jablkách i o hlídači.

„Takže tak,“ řekly slepice. „Takový je Jih! To, o čem vyprávíte vy, je nějaký klam, hloupost, které samy věříte a druhým jenom hlavy motáte. My už teď všechno víme!“

Vlaštovky se záhadně usmály a bez toho, aby cokoliv řekly, odletěly na „svůj“ Jih.

Lev – Hrdý jelen

Jeden mladý Jelen měl velké krásné parohy, na které byl velmi hrdý. Nikdo neměl takové přepychové paroží! Vedle něj se pásly divoké kozy, které měly takové maličké křivé růžky, kterým se smál. A když potkal divočáky, kteří neměli žádné paroží, jenom křivé kly, pohrdavě frkal a odvracel se od nich. Vždyť on měl být na co hrdý!

Všechno v jeho životě by bylo skvělé, kdyby jenom nebylo jeho nohou. Zdálo se mu, že nejsou dost hezké, byly tenké a křivé. Nikomu o tom neřekl, ale velmi kvůli tomu trpěl.

Jednou došlo v lese k požáru. Všechna divoká zvířata se ve strachu dala na útěk. V tomto okamžiku Jelen ocenil hodnotu svých pevných nožek. Nesly ho rychleji než vítr. Předběhl všechny divočáky i antilopy a zcela jistě by se zachránil před ohněm, kdyby nebylo jeho rozvětveného širokého paroží. Zůstal viset v hustém porostu. Kolem něj proběhla divoká zvířata. Oheň se přibližoval.

A v tomto okamžiku si Jelen poprvé uvědomil, jak skvělé jsou jeho nohy a jak nesmyslné je jeho paroží, na které byl tak hrdý!

Panna – Ideální velbloud

Před mnoha lety čtyři vědci cestovali s karavanou pouští Kavír. Večer společně seděli u velkého ohně a dělili se o své dojmy. Všichni byli nadšení z velbloudů. Jejich nenáročnost, odolnost, síla a nepochopitelná trpělivost skutečně ohromovaly.

„Všichni umíme dobře psát,“ řekl jeden z nich. „Napíšeme nebo nakreslíme něco na počest velblouda a proslavíme ho.“ S těmito slovy vzal pergamenový svitek a vydal se do stanu, kde hořela lampa. Po několika minutách vyšel a ukázal své dílo přátelům. Nakreslil velblouda, který se po odpočinku zvedal ze země. Obrázek se hodně podařil, neboť velbloud vypadal jako živý.

Druhý vešel do stanu a brzy se vrátil s krátkým popisech těch výhod, které velbloudi přinášejí karavaně. Třetí napsal kouzelnou báseň. Nakonec se do stanu vydal i čtvrtý vědec a požádal, aby ho nerušili. Uběhlo několik hodin, ohniště již dávno vyhaslo, přátelé usnuli a ze slabě osvíceného stanu stále ještě doléhalo skřípění pera a monotónní zpěv. Marně jej přátelé čekali celé tři dny. Stan jej ukryl tak spolehlivě, jako země, která se zavřela za Aladinem.

Konečně pátý den nejpilnější ze všech nejpilnějších vyšel ze stanu. Černé stíny lemovaly jeho oči, tváře měl vpadlé a bradu porostlou strništěm. Unaveným krokem a s kyselým výrazem v obličeji jako kdyby snědl zelený citron, přistoupil k přátelům a s nevolí před ně hodil na koberec svazek pergamenových svitků. Na vnější straně prvního svitku bylo velkými písmeny přes celou jeho šířku napsáno: „Ideální velbloud neboli Velbloud, jaký má být…“

Váhy – Podobenství o dvou vlcích

Kdysi dávno starý indián odhalil svému vnukovi jednu životní pravdu.

„V každém člověku probíhá boj, který se velmi podobá boji dvou vlků. Jeden z nich představuje zlo, tedy závist, žárlivost, lítost, egoismus, ambice, lež… Druhý vlk představuje dobro – mír, lásku, naději, pravdu, dobro, věrnost…“

Malý indián, zasažený slovy děda do hloubi duše se na několik okamžiků zamyslel a pak se zeptal:

„A jaký vlk na konci zvítězí?“

Starý indián se sotva znatelně usmál a odpověděl:

 „Vždycky zvítězí ten vlk, kterého krmíš.“

Scairp – Skutečné znalosti

Jednou přišel jeden Učitel k velmi vážené Učitelce a obvinil ji z toho, že její metoda výuky je absolutně nelogická, že jsou to jen jakési bláznivé žvásty. Učitelka vytáhla se své kabelky drahokam. Ukázala na obchůdky obchodního centra a řekla:

„Odneste ho do obchodu, kde prodávají výrobky ze stříbra a baterky do hodinek a uvidíme, jestli za něj dostanete sto zlatých liber.“

Učitel vyzkoušel všechno, co mohl, ale nenabídli mu víc, než sto stříbrných pencí.

„Výborně,“ řekla Učitelka, „a teď běžte ke skutečnému klenotníkovi a uvidíme, co vám dá za tento kámen on.“

Učitel se vydal do nejbližšího klenotnictví a byl nevýslovně udiven, když mu za kámen ihned nabídli deset tisíc zlatých liber.

Učitelka mu na to řekla:

„Snažil jste se pochopit podstatu těch znalostí, které předávám a můj způsob výuky přesně tak, jak se obchodníci se stříbrem snažili ocenit tento kámen. Pokud chcete určit skutečnou hodnotu kamene, staňte se zlatníkem.“

Střelec – Veselá opička

Žila, byla jedna taková veselá Opice, která každé ráno chodívala k Řece. Ta byla klidná a tichá a Opice se do ní ráda dívala, doslova jako do zrcadla. Různě se šklebila, kroutila se do nemyslitelných pozic a radostně křičela. Řeka jí odpovídala tichým pleskáním a tajemným klidem.

Tak šel čas. Opice každé ráno běžela k Řece a vítala ji veselým křikem. Řeka se převalovala v paprscích slunce a lákala svojí krásou. Jednoho rána ale Opice nepřišla. Nepřišla ani druhý, ani třetí den. Řeka čekala. Někdy se zdálo, že úplně ztichla a naslouchala různým zvukům v naději, že uslyší známé kroky. Ale Opice nebylo.

Tehdy Řeka upadla do smutku. Vše v ní ztratilo klid. Hledala Opici. V jejich hlubinách začalo docházet k různým metamorfózám. Jednou neklidně bouřila a rozlila se po kraji, jindy zase nalezla nový spodní proud, který ji naplňoval a dodával síly. Řeka přestala být tou pokojnou řekou, kterou byla kdysi. Začala hledat Cestu a jednou na Jaře, když déšť přeplnil její břehy, se vydala na cestu. Doufala, že znovu potká onu Opici, která, jak se zdálo, pro ni tak moc znamená. Stále ji hledala. Někdy jí světlo hvězd ukazovalo cestu a ona se pohybovala dopředu, vstříc slunci.

A jednou, když urazila dlouhý kus cesty, uviděla nekonečné a majestátní Moře. To ji rozechvívalo a okouzlovalo svojí krásou. Řeka se naplnila novým, pro ni nevysvětlitelným pocitem. Vrhla se do Moře a zcela se v něm beze zbytku rozplynula. Oddala se jeho ohromné hloubce a síle a stala se jím. A teď, když se vlna zvedá vysoko nahoru a slunce se koupe v nejtajnějších hlubinách, Řeka vzpomíná na ni, na Opici, která jí pomohla najít to, co ze všeho nejvíc potřebovala – Sebe samu. Někdy se jí zdá, že samotný Osud byl onou Opicí, která jí ukázala cestu ke Štěstí.

Kozoroh – Výstup na horu

Všichni mu říkali, že ten vrchol je nebezpečný. Všichni mu říkali, že ta hora, je tou nejvyšší horou na světě. Všichni mu říkali, že tam nahoře ještě nikdo nebyl. Ale on si jednou ráno sbalil všechno potřebné a vydal se na cestu. Výstup byl neuvěřitelně složitý. Mnohokrát balancoval na tenkém ostří mezi životem a smrtí.

Tělo bylo doslova jako cizí a čas od času neochotně reagovalo na příkazy mozku. Ale i tak pokračoval v cestě. Zatnul zuby a šeptal nikomu neslyšitelná slova. Poslední metry se zdály peklem. Tady už mozek odmítal chápat, kde se nachází a často maloval podivné surrealistické obrazy. A tehdy se zdálo, že tělo na sebe bralo nadlidský úkol a pokračovalo ve šplhání nahoru.

Když v úplné temnotě dosáhl vrcholu, zaplnil celý prostor zvířecím křikem vítěze a nechal se unést krátkým, neklidným spánkem. Ovšem svítání mu přineslo nové zážitky: několik kilometrů od pokořeného vrcholu začínala cesta k hoře, která byla dvakrát tak vysoká jako ta, kterou zdolal.

Vodnář – Tři kameníci

Na počátku XIV. století ve střední Evropě probíhaly práce na stavbě velkého chrámu. Stavbyvedoucím byl duchovní, kterému nařídili dohlížet na práci všech nádeníků a řemeslníků. Ten se rozhodl podívat, jak pracují kameníci. Vybral si tři z nich, jako představitele různých pozic v jejich profesi.

Přistoupil k prvnímu z nich a řekl: „Bratře můj, řekni mi o své práci.“

Kameník se odtrhl od práce a odpověděl frustrovaným hlasem plným hněvu a pobouření:

„Jak vidíš, sedím před kamennou deskou metr vysokou, půl metru širokou a stejně tak dlouhou. A s každým úderem dláta do tohoto kamene cítím, jak ze mě odchází částečka mého života. Podívej se, mé ruce jsou upracované a pokryté mozoly. Můj obličej sešel a vlasy zešedivěly. Tato práce nikdy nekončí, pokračuje stále, ze dne na den. A to mě vyčerpává. Kde je nějaké uspokojení? Zemřu dlouho před tím, že bude chrám postaven.“

Mnich přistoupil ke druhému kameníkovi. „Bratře můj, řekni mi něco o své práci.“

„Jak vidíš, bratře,“ odpověděl kameník tichým klidným hlasem, „sedím před kamennou deskou metr vysokou, půl metru širokou a stejně tak dlouhou. A s každým úderem dláta do kamene cítím, že vytvářím život a budoucnost. Podívej se, dokázal jsem rodině zajistit život v pohodlném domě, který je mnohem lepší než ten, ve kterém jsem vyrostl já. Mé děti chodí do školy a nepochybně dosáhnou v životě víc, než já. No a to vše je možné díky mé práci. Odevzdávám chrámu své umění a on mě na za to odměňuje.“

Mnich přistoupil ke třetímu kameníkovi. „Bratře můj, řekni mi něco o své práci.“

„Bratře,“ odpověděl kameník s širokým úsměvem a hlasem plným radosti, „vidíš, sedím před kamennou deskou metr vysokou, půl metru širokou a stejně tak dlouhou. S každým dotekem dláta o kámen cítím, že do něj tesám svůj osud. Podívej se. Vidíš, jaké překrásné rysy vystupují z kamene? Když tady sedím, nejenom že tím uvádím do života svoje umění a své řemeslo, ale vkládám je do toho, čeho si cením a čemu věřím. Vesmír, který se odráží v tomto chrámu, se odmění každému z nás.

Tady u toho kamene jsem v jednotě sám se sebou a vím, že přestože tento chrám neuvidím hotový, bude tu stát ještě tisíc let. Bude ztělesněním toho, co je v nás skutečné a bude sloužit cíli, kvůli kterému mě Všemohoucí poslal na tuto zemi.“

Duchovní se vzdálil a nějakou dobu přemýšlel nad tím, co slyšel. Večer usnul spokojeným spánkem, jakým nespal už dávno. Následující den se vzdal svého místa a nabídl tuto funkci třetímu kameníkovi.

Ryby – Stvořitel a duše

Žil, byl člověk a potom, jak to tak bývá, zemřel. Po smrti si sám sebe prohlížel a velmi se divil. Tělo leželo na posteli a jemu zůstala jenom duše. Úplně nahá, zcela průzračná, takže ihned bylo jasné, co to je.

Člověk cítil neklid. Bez těla to bylo nepříjemné a nepohodlné. Na cokoliv pomyslel, každičká myšlenka plavala v jeho duši spolu s ostatními, jako by to byly různobarevné rybky. Všechny jeho vzpomínky ležely na jejím dně. Ber a dívej se. Mezi nimi byly vzpomínky krásné a dobré, takové, které je příjemné vzít do ruky. Byly tu ale i takové, že se samotný člověk cítil hrozně a nepříjemně. Ty chtěl z duše vytřepat, ale nedařilo se mu to. Proto se snažil položit nahoru ty pěknější. A pak se vydal cestou, která mu byla ukázána.

Bůh si člověka zběžně prohlédl a neřekl nic. Ten usoudil, že si Bůh v té rychlosti nevšiml špatných vzpomínek, zaradoval se a vydal se do ráje, neboť Bůh před ním nezavřel dveře. Uběhl nějaký čas. Těžko říct jaký, protože tam, kam se člověk dostal, běžel čas jinak než na Zemi. Po čase se člověk vrátil zpět k Bohu.

„Proč ses vrátil?“ zeptal se Bůh. „Vždyť jsem před tebou bránu do ráje nezavřel.“

„Bože,“ řekl člověk, „necítím se v tvém ráji dobře. Bojím se udělat krok, protože v mé duši je příliš málo toho dobrého a to nemůže zakrýt to zlé. Bojím se, že všichni vidí, jak moc jsem špatný.“

„Co tedy chceš?“ zeptal se Bůh. A protože byl tvůrcem času, měl ho tedy dostatek na to, aby si s každým popovídal.

„Jsi všemohoucí a milosrdný,“ řekl člověk. „Viděl jsi moji duši skrz naskrz, ale nezastavil jsi mě, když jsem se pokusil skrýt své hříchy. Slituj se nade mnou a odstraň z mé duše všechno špatné, co tam je.“

„Čekal jsem úplně jiné přání,“ odpověděl Bůh, „ale udělám to, o co mě žádáš ty.“

Bůh tedy odebral z duše člověka všechno, za co se styděl. Odstranil vzpomínky na zrady a proradnosti, zbabělost a podlosti, lži a pomluvy, lakotu a lenost. Když ale člověk zapomněl na nenávist, zapomněl i na lásku, zapomněl na své pády a zapomněl i na své rozlety. Duše stála před Bohem a byla zcela prázdná, prázdnější, než v tom okamžiku, když se člověk narodil. Bůh je ale milosrdný a vložil do duše zpátky vše, co ji naplňovalo. A tehdy se člověk znova zeptal:

„Co mám tedy dělat, Bože? Jestliže dobro a zlo byly ve mně tak propojené, tak kam mám tedy jít? Snad do pekla?“

„Vrať se do nebe,“ odpověděl Stvořitel, „neboť já jsem nevytvořil nic, kromě ráje. Peklo si nosíš sám v sobě.“

Člověk se tedy vrátil do ráje, ale po nějaké době opět stanul před Bohem

„Bože,“ řekl, „necítím se v tvém ráji dobře. Jsi všemohoucí a milosrdný. Slituj se nade mnou a odpusť mi mé hříchy.“

„Čekal jsem zcela jiné přání,“ odpověděl Bůh, „ale udělám to, o co mě žádáš ty.“

A odpustil člověku vše, co učinil. Člověk se znovu vrátil do ráje. Uběhl ale nějaký čas a znovu se vrátil k Bohu.

„Co si přeješ teď?“ zeptal se Bůh.

„Bože,“ řekl člověk, „necítím se dobře v tvém ráji. Jsi všemohoucí a milosrdný, odpustil jsi mi. Ale já sám sobě odpustit nemohu. Pomůžeš mi?“

„Čekal jsem toto přání,“ odpověděl Bůh, „ale to je právě ten kámen, který já zvednout nemohu.“

P.S. Mějte na paměti, že jenom tím, že měníte svá vědomí, společně měníme svět!

Leideanna ó r-shiopa Cruinne Sueneé

Kliknutím na název či obrázek se vám otevře nové okno s detailem produktu na eshopu Sueneé Universe

Frances Sakoian agus Louis S. Acker: Téacsleabhar Mór Astrology

Leabhar mór téacsleabhar na astrology lchtosaitheoirí agus chun cinn. Conas horoscope a dhéanamh, aithne níos fearr a chur ort féin, do charachtar a léirmhíniú agus fiú do chinniúint? Múinfidh an leabhar seo gach rud duit.

Frances Sakoian agus Louis S. Acker: Téacsleabhar Mór Astrology

Ingrid Zinnelová: Leabhar bunúsach horoscóip chomhpháirtíochta

Horoshop comhpháirtí léiríonn na caidrimh agus a gcroílár. Soilsíonn sé caidreamh grámhar, pósta agus gnó araon. Is uirlis bhunúsach é an leabhar dóibh siúd a dhéileálann le horoscóip chomhpháirtíochta.

Taispeánfaidh an horoshop comhpháirtíochta na caidrimh agus a mbunús. Soilsíonn sé caidreamh grámhar, pósta agus gnó araon.

Irena Nevrlá: Tasc agus misean Karmic an horoscóp

Tato kniha karmické astrologie pojednává o tom, jak se s pomocí planetárních a hvězdných energií můžeme stát tvůrci svého osudu, neboť vše, co se v našem živote děje a dít bude – ať už dobré či zlé -, by se nestalo bez podpory vesmírných sil, neboť svět funguje na principu „jak nahoře, tak dole.“

Irena Nevrlá: Tasc agus misean Karmic an horoscóp

Ailt den chineál céanna